Každý IAESťák má jiný příběh - tento je ten můj.

Jsem z malého centra, které vzniklo na základě přátelství a motivace pár lidí dělat něco víc. Své kořeny má uložené v plechové skříňce Chemické fakulty v Pardubicích. Ta po nějaký čas sloužila jako provizorní „kancelář“. Osobně jsem se do IAESTE přidala vlastně omylem, bylo to v době, kdy se lokální centrum v Pardubicích ocitalo v podobné situaci, jako je tomu nyní. Zoufale potřebovalo nové členy a studenti Domča a Márty (nyní již manželé) měli tenkrát kliku a při náboru získali takový počet nováčků, aby centrum mohlo fungovat. 

Nám, jako čerstvým prvákům, se tak dostalo možnosti někam patřit, zkoušet nové věci a realizovat se v tom, co nás naplňuje – nebo na to alespoň rychleji přijít. Já se zaměřila na PR, které mi zůstalo po celé čtyři roky a jako správná stálice ho dělám doteď.

Já sama v Pardubicích již nestuduji, ale nerada opouštím bojiště bez boje a chtěla bych toto malé centrum opět probudit k životu. Aktuální covidová situace tomu však nepomáhá, proto jako správná píáristka vymýšlím různé strategie, jak udělat nábor offline, a vím, že to bude fuška.

Mým hlavním důvodem je, že bych chtěla, aby víc lidí dostalo příležitost najít si kamarády po celém světě (a to nepřeháním), koordinovat národní projekt, učit se motivovat sebe i ostatní a dostat se ještě mnohem dál než já.

Nikdy nezapomenu na svou první konferenci ve Vídni, jak jsem poprvé okusila „cestu kolem světa“, na pocit, kdy jsme na centru oslavovali můj první dokončený projekt, ani na to, jak jsme s Mártym řešili mé první grafické katastrofy.

Jsem vděčná a hrdá, že jsem členem IAESTE, a posílám velký pozdrav.



M. Vaněčková,

LC Pardubice

@podporovaný článek