PřihlášeníPro společnostien
Přihlášení Pro společnosti

ZKUŠENOST Z IAESTE STÁŽE

1. 2. 2019

ČÍNA, MACAO

Kdyby se mě někdo zeptal na nejlepší léto v životě, nemusela bych se dlouho rozmýšlet. Jednoznačně bych odpověděla stáž s IAESTE. Už jsem o tom uvažovala dříve, ale nikdy jsem nesebrala dost odvahy. Každopádně po semestru stráveném na Erasmu mi Česká Republika najednou připadala malá, a tak jsem chtěla prozkoumat další části světa a poznat jinou kulturu.

Jako když se malé dítě těší na Vánoce, těšila jsem se na den, kdy IAESTE zveřejní sezonní stáže. Ten den konečně nastal a pro můj studijní obor byly vypsány tři. V Německu, Indii a Macau. O Německu jsem si říkala, že je moc blízko a naopak Indie možná až moc nebezpečná. Přiznám se, že v té době jsem neměla ani tušení, kde Macao leží. Zadala jsem do vyhledávače Macao a hned na mě vyskočilo “bezvízové čínské Las Vegas“. Jak jsem si tak četla další a další informace, bylo mi jasné, že jsem si vybrala místo mé vysněné stáže.

Když jsem o tom vyprávěla rodičům, ti zrovna tak nadšení nebyli, ale myslím, že stejně jako já si nemysleli, že by to doopravdy vyšlo a já bych odcestovala na 2 měsíce tak daleko. Jak plynul čas, všechno šlo hladce. Opravdu to není tolik papírování, jak se zdá. Přihláška na Erasmus je mnohem horší. Poté už jsem měla pohovor se zaměstnavatelem přes skype, kde mi na konci řekl, že se na mě těší na začátku července. Až v tu chvíli mi to došlo. Já to doopravdy udělám a poletím!

Pár dní před odletem jsem byla pekelně nervózní, ale v momentě, kdy jsem nasedla do letadla, jakoby ze mě všechno spadlo. Čekal mě jeden přestup v Helsinkách a pak už přímý let do Hong Kongu. Když jsem přistála v Hong Kongu na letišti, byla přede mnou poslední část cesty plavba trajektem do Macau. Když jsem poprvé vyšla ven z klimatizované letištní haly, bylo to, jako by na mě přistál neviditelný oblak plný vlhkosti a divného vzduchu, kterého jsem se už nezbavila celé léto. Ve vzduchu byla často vlhkost až 95 %. Takže žehličku na vlasy jsem si s sebou brala úplně zbytečně.

V informacích od zahraničního IAESTE bylo napsáno, že máme ukázat taxikáři lísteček, kde je čínsky napsána adresa kampusu univerzity v Macau, kde jsem byla spolu s ostatními stážisty ubytována. Přesně to jsem udělala a už jsem se řítila městem plným kasin a obrovských budov zářícími neonovými barvami a s taxikářem, který mi nerozuměl ani slovo. Hned jak jsem vystoupila z taxíku, byla jsem ohromená velikostí kampusu. Do této chvíle mi Dejvický kampus připadal ideální, ale teď jsem byla vyvedena z omylu. Jejich kampus připomíná velikostí snad 10 atletických stadionů. A ta vybavenost? Od luxusních laboratoří, přes sportovní areály, až po vlastní menší kino a řeku, která lemuje celý kampus. Později jsem se dozvěděla, že řeka je umělá - další poznatek! Číňané si potrpí, aby všechno vypadalo dokonale. Jednotlivá kasina, která jsou umístěna v moderní části Macau, napodobují evropské metropole. Kasino Venezian má uvnitř Benátky, kde lidé po nákupním centru mohou jezdit na gondolách a například před kasínem Parisian se tyčí Eiffelova věž. Jedna věc je ale na kampusu poněkud zvláštní. Z jedné strany ho obklopuje zeď, která je asi tři metry vysoká. Ta odděluje Macao, jakožto autonomní stát Číny, od pravé Číny, kde vládne komunistický režim.

Vzhledem k tomu, že jsme byli všichni ubytováni na kolejích přímo v kampusu, tak hned od začátku nebyl problém se seznámit s ostatními stážisty a začít společně podnikat různé věci. Skoro každý večer jsme se scházeli. Ať už na pivo, nějaký sport či jiné aktivity. Velké pozitivum bylo také to, že jsem měla práci přímo v areálu kampusu, takže jsem nemusela nikam dojíždět. Pracovala jsem pro oddělení Institute of Chinese Medical Sciences. Mým úkolem bylo pracovat s barvivem, ke kterému se po jeho upravení do určité formy přidá léčivo. Takto upravená forma se vpraví do ryby, kde potom pomocí záření barviva lze vidět, jestli se dané léčivo vstřebává správně a postupuje v organismu tak rychle jak potřebujeme. Moje oficiální pracovní doba byla od 9 do 17 hodin, ale jak jsem časem zjistila, nebylo nutné ji tak striktně dodržovat. Když moje nadřízená viděla, že se snažím a odvádím svou práci, tak jsem si dokonce mohla vzít některé dny volno a cestovat po Asii.

Skvělá věc na stáži bylo cestování! Macao má pro něj ideální polohu. Do ostatních zemí jako je třeba Vietnam, Filipíny, Thajsko, Japonsko nebo Jižní Korea se dostanete levně. Já jsem cestovala skoro každý víkend. Nejvíc mě uchvátila "pravá Čína". Dostat se tam bylo trošku složitější. Zatímco do Macaa vízum nepotřebujete, tak do Číny ano. Když si žádost o vízum podáváte, musíte přijít osobně na konzulát. V žádosti je nutné uvést, jak a kdy tam pojedete, na kolik dní a taky zmínit hotely, ve kterých budete ubytováni. Určitě to ale stálo za to. Ocitla jsem se v zemi, kde jsem viděla dechberoucí hory (Karst mountains). V zemi, kde lidé nemohou používat google, žádná sociální média, neumí většinou anglicky, ale stejně s vámi chtějí mluvit a tak používají překladač. To, že se s vámi lidé chtějí fotit je na denním pořádku, a tak jsme si občas připadali jako celebrity. Jedna z věcí, kterou bych vytkla je doprava. Jeden z výletů, který jsme podnikli, jsme si naplánovali sami bez cestovní agentury. Chtěli jsme totiž za každou cenu vidět rýžová pole. Když už jsme rýži jedli skoro každý den, byla to skoro povinnost. Na internetu jsme si našli, že se k rýžový polím dostaneme dvěma autobusy. První přestup byl podle plánu. Zato ten druhý byl úplně na jiném místě, než jsme očekávali a navíc nás čínsky mluvící řidič směřoval do divného mikrobusu uprostřed ničeho. Nezbývalo nám nic jiného, než nasednout a modlit se, že jedeme směrem k rýžovým terasám. Ano, naštěstí jsme tam dojeli.

Další věcí bylo jídlo. Rýže, rýže, samá rýže a občas nudle. Jeden večer mě kolegové z práce vzali na večeři do restaurace, kde servírovali typickou kantonskou kuchyni (kuchyně jižní Číny). Jednou z věcí, na kterou jsem si za těch pár týdnů tam už celkem zvykla, byly kuřecí pařáty. Ne že by mi chutnaly, ale několikrát mi bylo vysvětleno, že jsou pro Číňany ta největší delikatesa. Proto nechápali, jak mi nemůžou chutnat. Každopádně asi uprostřed večeře jsem si všimla, že jeden kousek masa vypadá jako hlava od nějakého ptáka. Pronesla jsem na toto téma vtip. Hned jak jsem ho dořekla, se na mě všichni podívali a jeden z nich povídá: „No jo, to je totiž hlava od holuba" a potom se mu zakousl do krku a začal ho jíst.

Jedna z věcí, která není vůbec obvyklá pro naše podnebné pásmo, jsou tajfuny. Několikrát na dveřích vysel lísteček s nápisem “Typhoon notice“. Když jsem ho viděla poprvé, začala jsem trošku panikařit. Ale když jsem přišla do práce, byli všichni naprosto v klidu, protože to byl jen signál 3 (pravděpodobnost výskytu tajfunu je až od signálu 8). Když jsem se jednou ráno vzbudila, byl na dveřích obávaný signál 8. Číňané byly naprosto v klidu, až na to že z obchodů v kampusu zmizelo všechno jídlo a voda. To protože si každý automaticky dělá zásoby, kdyby náhodou nebylo možné tři dny vyjít z domu a netekla voda. Což se stalo minulé léto. Celý večer jsme s ostatními stážisty čekali na příchod tajfunu a uklidňovali jsme se pivem. Tajfun však nakonec nepřišel. Stočil se totiž do Thajska. Jeden tam měli až po mém odjezdu. Naštěstí? Prý zkusit se má všechno, ale za tuhle nezkušenost jsem možná i ráda.

Jestli se ještě pořád rozhodujete, jestli do toho jít, zmínila bych jeden citát od Neala Donalda Walsche: “Life begins at the end of your comfort zone“.

Pavlína Březinová, VŠCHT Praha